OKTOBERFEST MÁ SOUPEŘE. ROZZÁŘÍ SE SLUNCE VE SKLE

Nejvíce nejmenších pivovarů na jednom místě ve střední Evropě se má v sobotu sejít na plzeňské slávě Slunce ve skle.

Pátý ročník oblíbené akce pořádá 22. září pivovar Purkmistr v Plzni – Černicích. (Černice = výraz pro zralou černou ostružinu). „Nabídne téměř 200 druhů piv, o čtvrtinu více než loni,“ konstatoval Petr Míč z marketingu firmy.

Akci zaštítil Českomoravský svaz minipivovarů.

„Máme zatím 44 přihlášených účastníků, o dva více než loni, z nichž ale někteří budou zastupovat tři výrobce, takže pivovarů tu bude k šedesáti. Ne všechna piva budou čepovaná, některá také lahvová,“ upřesnil pro ČTK Petr Míč.

Záměrem akce je, když už nefunguje dávný raritní pivovar Prior z Bílé Hory (doba životnosti 1896 – 1925), seznámit návštěvníky s nefiltrovanými a nepasterizovanými nápoji, které nejsou běžně na trhu. Restaurační a hostinské minipivovary představí podle Míče své nejlepší druhy a rarity.

Valná většina účastníků budou nejmenší minipivovary vyrábějící od 500 do 10 000 hektolitrů ročně. „Počtem soustředěných na jednom místě je to největší akce v Česku a nevíme o tom, že by měla srovnání v Evropě. Hlásí se sem také střední pivovary do 20 000 hektolitrů ročně, které vaří také výborná piva a pro zpestření jich pár vezmeme,“ poznamenal Petr Míč.

V Plzni – Černicích se představí nové české minipivovary, raritní vietnamské pivo Hoavien, minipivovar Šandorf ze slovenských Prieval a nakuřovaná piva z bavorského pivovaru z Bambergu. Na festivalu se budou dále prodávat anglická, skotská a nizozemská piva. „Vzhledem k tomu, že podobnou akci chce letos rozjet svaz v Olomouci, tak tu nebudeme mít zastoupeno tolik moravských pivovarů,“ dodal.

Ohlasy na festival přicházejí podle Míče z celé Evropy, nejvíce z Německa, Velké Británie, Skandinávie (ano Norové) a Irska. „Přijedou sem desítky cizinců včetně řady novinářů,“ doplnil. Celkem by návštěvníků mělo být jako loni, mezi 9 000 a 10 000 sardinkovitými návštěvami, šestkrát více než na prvním ročníku; zároveň záleží na rozmarech počasí.

Stánky s pípami budou na nádvoří pivovaru a hotelu, na sousední Selské návsi i na zahradě pod návsí. Návštěvníci si mohou koupit degustační osminkové sklenice. „Zavádíme je jako u vína na koštování piva,“ řekl majitel pivovaru sládek Lubomír Krýsl. Na festivalu bude podle něj jen pivo a jídlo k němu, „nehrozí žádné píčovinky kapely a kýčovité jarmarky“.

*

IVAN TROJAN. BŮH, KTERÝ SE TĚŠÍ NA RACKA I POHÁDKU ŠŤASTNÝ SMOLAŘ

Rolí Boha v inscenaci Dejvického divadla Ucpanej systém se plzeňskému publiku představil v září v rámci mezinárodního festivalu respektovaný herec Ivan Trojan. Obě představení zmíněné hry byla do posledního fleku vyprodaná.

Skandovaný aplaus zcela zaplněného hlediště Komorního divadla v Plzni, to byla odměna Dejvickému divadlu, které zde v rámci 20. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo uvedlo hru Ucpanej systém, dramatizaci textů skotského spisovatele Irvina Welshe. Zájem o ni byl tak velký, že ji festival zařadil hned dvakrát a obě představení vydělala slušnej balík. Diváky lákala možná i jedna z hlavních charakteristik Ucpaného systému v tiskových materiálech – nejsprostší nejhubatější inscenace v Čechách, do patnácti let nevhodné. Přitom v ní Ivan Trojan znázorňuje postavu Boha. Jaká tedy je?

Krátce poté, co reflektory osvítí scénu a před vámi se objeví stísněný prostor nálevny v páté cenové, krátce poté, co v ní začně bizarní skupina osob rozvíjet ironizující obraz lidí na okraji zprofanované společnosti a neuvěřitelně uvěřitelný příběh, je zcela zřejmé, že nevybíravá mluva je nutnou charakteristikou prostředí, že je nezbytná. Že bez ní by hra nemohla mít dopad, který má.

Odezva byla mimořádná. „Plzeň má tradici, vždycky se tu dělalo dobré divadlo a dělá. A myslím si, že to s tím také souvisí. Když je dobré divadlo, jsou dobří i diváci,“ říká Ivan Trojan.

V Ucpaném systému jste si zahrál Boha. V nezvyklém pojetí. Pozoruje, nakonec manipuluje ostatními podle svého rozmaru a zvláštně splývá s prostředím. Jakoby se na lidech mstil za své nedostatky. Prohlásí například: Jsem takový, jakého si mě představujete. Jak to vnímáte jako herec, když tohoto Boha ztvárňujete?

Takových věcí je tam víc. „Stvořil jsem vás k obrazu svýmu, tak se s tím smiřte…“ My nikdo nevíme, který Bůh je ten správný. Tohle je Bůh Welshův, Bůh dramatizátora Daniela Majlinga a režiséra Michala Vajdičky. A částečně i můj. Tedy když ho hraju. Pak tam vždycky dávám něco ze sebe.

V povídce Karla Čapka vystupuje Bůh při Posledním soudu nikoliv jako soudce, ale jako svědek. Soudí lidé. DJ Cam nazval svůj nejoblíbenější opus u veřejnosti, pro downtempo charakteristický volnou abstrakcí poezie v hip hopu, že Bůh vždy pozná hned ty své dobročinné lidi. Je jasné, že úvahy o Bohu se ubírají různými směry. Co je vám nejbližší?

Pokud se dotýkáme otázky víry, tak je mi nejbližší Dostojevského replika z Bratří Karamazových, kde se říká, že to „ďábel zápasí s Pánem Bohem a bojištěm jsou lidská srdce“.

Karamazovi jsou další z úspěšných titulů Dejvického divadla. Když takové role ztvárňujete, máte vůbec šanci uniknout zásadním otázkám a úvahám o životě? Řešíte je pořád?

Já tyhle záhady řeším. Jsem ve věku, kdy bych je už měl řešit. Herectví je dobré povolání v tom, že se takových věcí můžete dotýkat.

Odkrývá herectví v člověku i jeho vnitřní zasunuté šuplíčky, o kterých třeba ani neví?

Určitě ano. To je to, co mě na divadle láká. Co bych já sám třeba nikdy neudělal, tak mám možnost udělat, říct z plátna z nebo jeviště na plnou hubu. Podělit se o to s diváky.

A dělíte se nejen o pojetí Boha, ale i o humor. Překvapuje mě, jak silně vás mají lidé stále spojeného s Četnickými humoreskami. Není to někdy na překážku?

Já to tak nevnímám. Myslím si, že lidé si vzpomenou na Béďu Jarého, ale i na Samotáře. Měl jsem to štěstí, že seriál i film šel ve stejnou dobu. Zároveň mám štěstí, že jsem mohl hrát spoustu dobrých postav v různých žánrech, divadlech i filmech. A že ty věci vyšly většinou dobře a zajímavě.

Zajímavé je i to, v jakých obloucích se vám některé typy postav vracejí. V odlišném pojetí. V pohádce Anděl páně jste hrál anděla, teď jste povýšil na Boha v Ucpaném systému. Po Četnících hrajete detektiva v novém snímku Ve stínu.

Ano. Mezi četníkem a detektivem jsou nějaká pojítka, ale zároveň je to příklad toho, jak žánrově odlišné postavy to jsou.

Anděla jste si také užil.

To ano. Hrál jsem do té doby v různých ne právě tak docela vydařených pohádkách. Až jsem naštěstí s Jirkou Strachem natočil Anděla páně. Naše první pohádka byl dabing na kreslený film Hledá se Nemo, kde jsem namluvil Nemova tatínka. Tenkrát jsem si říkal, že je tu alespoň nějaká pohádka, která za něco stojí, i když tam dodávám jen hlas. A pak přišel Anděl.

Dnes už máte čtyři děti. Neříkáte si někdy, že nám pěkná pohádka pro děti a rodiče chybí?

Teď jsme s Jirkou Strachem natočili novou pohádku Šťastný smolař, viděl jsem už hrubý sestřih. Zdálo se, že to dává smysl, je to milé a vtipné zároveň. Snad se bude líbit. (Již před mnoha lety byla tato pohádka k dostání knižně, s ilustrací Adolfa Borna na obálce a velmi bohatě mě zaujala v doprovodu fotek Zuzany Mináčové, napsal jí Matěj Mináč. Pro mě byla stejně přínosná jako výstava fotografií Zuzany Mináčové v Plzni, její foto jsou známým pojmem ve světě umění!)

Na co jste naposledy vzal své děti?

Dvě starší na premiéru filmu Ve stínu, do divadla je také beru. Ale s Ucpaným systémem ještě nějakou dobu počkáme.

Půjdou ve vašich stopách?

Nevím. Druhý nejstarší syn tvrdí, že hercem bude. Ale to se teprve všechno uvidí.

Vraťme se nakonec k Dejvicím. Proč jste tomuto divadlu tak dlouho věrný?

Asi z toho důvodu, že nám lidé dávají zpětnou vazbu, že si nás žádají. Zároveň cítím ze souboru, že přes všechny krize, kterými jsme si museli za patnáct let projít, držíme pospolu. Mám pocit, že jsme ještě pořád neřekli všechno. Je to určitě do značné míry díky Mirkovi Krobotovi, který se snaží, aby věci působily pestrým dojmem a abychom se navzájem překvapovali. Je to i ve výběru hostů, kteří u nás dělají. Na Ucpaném systému s námi spolupracoval Michal Vajdička a Danko Majling se slovenským týmem a měl jsem pocit, jakoby s námi dělali už deset let. A ta spolupráce bude pokračovat i příští sezónu, kdy bychom měli spolu dělat Čechovova Racka.

Tak už víme, na co se těšit!

Uvidíme. Snad se nám to povede.

(Vyptávala se Gabriela Špalková, MF Dnes)

*

SAŠA RAŠILOV (40)

Dovolenou Saša Rašilov strávil natíráním lišt na modro – výsledkem je provensálská veranda. S novou sezonou ho opět čeká spousta práce. „Na podzim budu opět hrát v seriálu Ordinace v růžové zahradě a v několika představeních v Národním divadle. Taky se pokusím uvést v život svou kapelu Galantní jelen a pomáhat své ženě ve fotoateliéru Le Petit Cheval,“ vyjmenovává své aktivity.

KDY A PROČ JSEM SE NAPOSLEDY NAHLAS ZASMÁL:

„Když se mě dcera SMS zprávou rozladěně ptala, co ti chlapi na tom fotbale vidí. Otázka stará jako lidstvo samo.“

KDY JSEM NAPOSLEDY VYZNAL LÁSKU:

„Pokud je milovanou bytostí žena, je to stejné jako s aktualizací antivirového softwaru, čili denně, pokud možno naposledy těsně před připojením k síti.“

KDY JSEM NAPOSLEDY PŘEKONAL STRACH:

„Na Korsice jsem skočil z mostu do horské řeky dle návodu: čím déle přemýšlíš, tím je strach silnější, takže se neboj a skoč.“

KDY A PROČ JSEM NAPOSLEDY PLAKAL:

„Když se pohřešovaný kocour Morris, jeden z mých šesti statečných, po třech dnech pohřešování zjevil na zápraží. A když pak bohužel zase zmizel, tentokrát už navždy.“

KDY A CO JSEM NAPOSLEDY ZÁVIDĚL:

„V jedné skákací hře na telefonu mám lepší skóre než moje čtrnáctiletá dcera. Vítězství je to ale chabé vzhledem k tomu, že většinu dalších elektronických operací, jako např. napsat e-mail, zvládá podstatně rychleji a lépe.“

KDY JSEM SE NAPOSLEDY DOBŘE NAJEDL A CO TO BYLO:

„Na Korsice v horách jsme jedli báječně. Bohužel nevím, co to bylo, protože tak dobře francouzsky neumím. Takže vyhrává poctivá svíčková od mamá mé ženy a vzápětí další svíčková, tentokrát od mojí maminky k mým narozeninám, hned jak jsme se vrátili domů.“

KDY JSEM TRPĚL NAPOSLEDY KOCOVINOU:

„Po koncertě naší kapely Galantní jelen s Pepou Munzbergerem na Letní Letné na Lipně.“

KDY JSEM SE NAPOSLEDY NA NĚCO STRAŠNĚ TĚŠIL A NA CO:

„Na Prodigy letos na Rock for People.“

KDYBYCH VĚDĚL, ŽE NĚCO DĚLÁM NAPOSLEDY V ŽIVOTĚ, CO BY TO BYLO:

„Jak známo, chlapi myslí jen na to jedno.“

MŮJ POSLEDNÍ ÚLOVEK:

„Kniha Richarda Bacha Dar křídel“.

Narodil se do umělecké rodiny 26.7.1972. Vystudoval konzervatoř a pak DAMU. Už při studiích hrál na řadě pražských scén včetně Národního divadla. Známý je z filmů a seriálů, dabuje, stále se pokouší o svou revivalovou hudební skupinu (rašilo a harašilo zrovna v umění hudby na paroháče?). Je ženatý s herečkou Vandou Hybnerovou, vychovávají dvě dcery. Jeho otec byl známý muž za kamerou, bratr Václav hraje v kladenském divadle, sestra Naďa pracuje v České televizi. Dědeček, po kterém se jmenuje, byl populárním hercem své éry. Genům tak neměl Saša Rašilov šanci uniknout.

*

„Žena vás může přestat milovat, může z vás být otrávená, může vás opustit, nenávidět, zapomenout, ale nesmí vámi pohrdat.“

(Jean–Paul Belmondo, herec)